Palné zbraně
Palné zbraně urychlyjí projektil pomocí rychlé expanze plynů vyvolané výbuchem střeliviny. Poprvé se objevily již v 10. století a ačkoliv byly časem do značné míry vytlačeny jinými technologiemi, stále si drží svůj podíl díky poměrně jednoduché a spolehlivé konstrukci, podpořené dvěma tisíci let vývoje.
Formálně vzato lze za palné zbraně považovat i rakety nebo zbraně využívající beznábojnicové střelivo, vzhledem k jejich rozdílnosti je však bereme jako samostatné kategorie.
Princip fungování
Palné zbraně využívají jako střelivo náboje tvořené dohromady střelou a nábojnicí obsahující výbušninu, která při výstřelu vymrští střelu z hlavně. Nábojnice je poté odhozena a s sebou bere i podstatnou část odpadního tepla, čímž přispívá k chlazení zbraně. Nábojnice jsou vyráběny převážně z plastu, ale je možné narazit i na tradičnější (a těžší) kovové nábojnice.
Nejjednodušší palné zbraně mohou být prakticky jen roura tvořící hlaveň, na jedné straně uzavřená a doplněná o mechanismus který odpálí náboj a vyvolá výstřel. To je případ třeba granátometů upevněných pod hlavní. Pokrkočilejší konstrukce řeší automatické vyhození nábojnice a nabití nového náboje ze zásobníku, dovolují střelbu krátkou dávkou, nebo plně automatickou palbu. Ačkoliv to není úplně běžné, palné zbraně mohou využívat i chytré střelivo.
Přednosti a nedostatky
Palné zbraně fungují na čistě mechanické bázi, nepotřebují tedy žádný zdroj energie ani datové připojení. To nemusí platit u zbraní používajících chytré střelivo. Expandující plyn je možné využít k efektivní kompenzaci zpětného rázu, což je (spolu s nezávislostí na zdroji energie) velká výhoda zejména oproti elektromagnetickým zbraním.
Náboje jsou poměrně odolné a díky uzavřeným nábojnicím mohou velmi dobře fungovat i ve vzduchoprázdnu, nebo pod vodou. Náboje běžně vydrží v použitelném stavu desítky a pokud nejsou vystaveny korozi i stovky let. Nevýhodou je jejich velikost a hmotnost, kvůli které dovolují palné zbraně nosit relativně málo střeliva.
Velkým nedostatkem palných zbraní je jejich hlučnost. Bez tlumiče se hluk výstřelu pohybuje, v závislosti na druhu a velikosti zbraně, v rozmezí zhuba 120 až 180 dB. Jinými slovy, pokud dojde k výstřelu, je to slyšet široko daleko. Zášleh plamene z hlavně je navíc docela dobře vidět. Ačkoliv je možné zášlech efektivně zakrýt tlumičem a řada palných zbraní již takový tlumič vestavěný má, ani tlumič nedokáže hlučnost snížit o víc než pár desítek decibelů. I s tlumičem je výstřel docela dobře slyšitelný a může snadno prozradit pozici střelce.
Použití a rozšíření
Na přelomu tisíciletí jsou palné zbraně spíše vzácné a běžně rozšířené jsou pouze brokovnice a granátomety, do jisté míry i pistole, zejména revolvery. Je možné se setkat i se sportovními a loveckými zbraněmi. Ostatní jsou spíš jen historické artefakty, které však mohou být stále velmi dobře funkční.
Brokovnice jsou využívány jako lovecká zbraň, proti dronům a v omezené míře i v boji na krátkou vzdálenost, zejména pak na palubách stanic a kosmických lodí, kde jejich malá průraznost snižuje riziko proražení trupu nebo zničení kritických systémů.
Granátomety jsou pak zcela běžnou součástí výzbroje ozbrojených sil a běžně se objevují i v koloniích kde žije větší nebezpečná fauna.
Historie
První palné zbraně se datují k 10. století, jmenovitě ohnivá kopí. Šlo o tubusy naplněné střelným prachem a šrapnely upevněné na koncích kopí. Když dohořela zápalná šňůra, z tubusu vyšlehl oheň a vylétly šrapnely směrem k nepříteli. Smyslem bylo poranit a zastrašit nepřátele bezprostředně před útokem zblízka. O tři století později byl hrot kopí zcela odstraněn a vznikla tak první ruční děla.
Ve 14. století se objevily arkebuzy a během 15. století se značně rozšířily. Šlo vlastně o menší a lehčí variantu děla. Arkebuzy měly dřevěnou rukojeť a odpalovaly se doutnákem. Střelec tedy musel u nabité zbraně zapálit zápalnou šňůru, namířit na nepřítele a počkat, až doutnák dohoří a dojde k výstřelu. Po výstřelu musel střelec zbraň vyčistit, zepředu do hlavně nasypat střelný prach, naládovat střelu a ucpávku a pak teprve mohl znovu vystřelit. Hlaveň se navíc zahřívala a proto při opakované střelbě hrozilo, že se střelný prach předčasně vznítí už při nabíjení a hrozilo i roztržení hlavně.
Na přelomu 16. a 17. století se objevil křesadlový zámek a s ním i spoušť. Střelec tak již nemusel zapalovat doutnák a čekat na výstřel, stačilo zmáčknout spoušť a křesadlo během zlomku vteřiny zapálilo prach a vyvolalo výstřel. V té době se objevily i první zbraně umožňující nabíjení zezadu, zpravidla předem připravenými náboji. Šlo nejčastěji o dávku střelného prachu a střelu zabalenou do papírového válečku. Ty měly výhodu v rychlejším a bezpečnějším nabíjení, ovšem za cenu větší složitosti a náročnosti na výrobu, které bránily jejich výraznějšímu rozšíření až do 19. století.
Na přelomu 18. a 19. století se objevil perkusní zámek. Ten křesadlo nahradil úderníkem, který dopadem na kapsli vyvolal výstřel. Nezbytnou podmínkou pro vznik perkusního zámku byly třeskaviny, tedy látky, u kterých je možné vyvolat výbuch úderem. Ty otevřely cestu ke kompaktním kovovým nábojům a rychlému rozvoji palných zbraní.
V průběhu 19. století se s rozvojem průmyslové mechanizace rozšířily náboje s kovovou nábojnicí, obsahující střelu, výbušnou náplň i roznětku. Přesně vyrobené náboje měly řadu výhod. V první řadě přesné rozměry snižovaly šanci na zaseknutí náboje ve zbrani, přesně tvarovaný projektil spolu s přesně odváženou náplní umožňoval předvídatelnější a tedy i přesnější střelbu a v neposlední řadě i rychlejší nabíjení.
Nízká rychlost střelby byl po staletí hlavní problém palných zbraní a dlouhou dobu bylo jediným řešením přidat další hlaveň. Nebo i více hlavní. Další hlaveň ovšem znamená výrazně vyšší hmotnost zbraně a jen jeden další výstřel. Díky kompaktním nábojům se však v 19. století objevila i celá řada řešení tohoto dávného problému. Revolvery dovolovaly nabít zbraň několika náboji. Stisknutím spoušti se bubínek pootočil a vystřelený náboj nahradil novým. To dovolovalo střílet nejen opakovaně, ale i poměrně rychle. Tak rychle, jak stihne střelec mačkat spoušť. Revolvery daly vzniknout i hře zvané „ruská ruleta“. Revolver se nabije jedním nábojem, bubínek se roztočí a účastníci si jej přikládají k hlavě a mačkají spoušť. Kdo se zastřelí, prohrál. Dalším řešením dovolující rychlou střelbu byly opakovací pušky. Opakovací puška má zásobník s několika náboji a střelec po každém výstřelu posunem páky závěru vyhodí prázdnou nábojnici a nabije novou ze zásobníku.
Koncem 19. století se objevil kulomet Maxim, který přinesl hned několik inovací. V první řadě byl Maxim nabíjen nábojovým pádem, což dovolovalo prakticky nepřetržitou střelbu. Nábojový pás je totiž možné libovolně nastavovat. Hlaveň byla chlazena vodou, aby se při tak intentivní střelbě neroztrhla. Především ale šlo o první plně automatickou střelnou zbraň. Maxim totiž k nabíjení využíval energii zpětného rázu předchozího výstřelu. Střelci tak stačilo jen zmáčknout spoušť a spustila se nepřetržitá střelba. Tento princip v následujících stoletích využívaly téměř všechny automatické i poloautomatické zbraně.
Zejména díky přesnější výrobě a dostupnosti lepších materiálů a značné poptávce díky dvoum světovým válkám došlo v průběhu 20. století ke značnému pokroku v oblasti palných zbraní. Objevovala se stále větší a těžší děla a to jak na palubách lodí, tak i u pozemních vojsk, kde k jejich přesunům bylo možné využívat motorová vozidla a železnici. Během 2. světové války bylo postaveno největší dělo Schwerer Gustav, což byl 1 350 tun těžký kolos umístěný na kolejích, s hlavní dlouhou přes 32 metrů s ráží 800 mm a dostřelem kolem 40 kilometrů. Samotná střela vážila kolem 7 tun a byla schopná ničit cíle až 30 metrů pod zemí. S rozvojem raketové technologie takto velká děla přestala být užitečná. Rakety byly schopné zasáhnout cíle na větší vzdálenosti, přesněji i s větší ničivou silou.
Zbraně se na druhou stranu také zmenšovaly a automatická střelba se v průběhu 20. a 21. století stala standardem. Objevily se útočné pušky, které dovolovaly automatickou střelbu, ale byly dost lehké na to, aby z nich šlo střílet z ruky. Objevily se i samopaly a automatické pistole, během 21. století jejich význam pro vojenské operace ale opadl s rozvojem osobních zbrojí, které proti menším kalibrům poskytovaly poměrně spolehlivou ochranu.
V průběhu 20. století se objevily beznábojnicové zbraně, které slibovaly snížit hmotnost (protože neobsahují nábojnici) střeliva a zvýšit rychlost střelby (protože po výstřelu není nutné vyhodit prázdnou nábojnici a je možné rovnou nabít nový náboj) a odlehčení a zjednodušení samotné zbraně. To s sebou neslo ale řadu komplikací, jako malá mechanická odolnost nábojů nebo velké zahřívání hlavně, která se tepla nemůže zbavit odhozením prázdné nábojnice.