Palné zbraně

Palné zbraně vystřelují projektily pomocí tlaku plynů uvolněných při výbuchu třeliviny. Jedná se o jednu z nejstarších technologií střelných zbraní a existuje mnoho různých variant. Palné zbraně mají stále své uplatnění v mnoha oblastech, ačkoliv byly do značné míry nahrazeny elektromagnetickými, potažmo energetickými zbraněmi.

Klasické palné zbraně

Největší rozmach zažily ve 20. a 21. století. Tyto zbraně využívají kompaktní náboje obsahující roznětku, výbušnou náplň a střelu a jsou uzavřeny v nábojnici. Nábojnice jsou vyráběny nejčastěji z kovu, plastu nebo uhlíkových vláken a po výstřelu se odhazují, aby uvolnily místo pro další náboj.

Existuje bezpočet tvarů a konstrukcí nábojů a stejně tak i zbraní. To představuje jistou nevýhodu, protože může být problém najít vhodné střelivo. Zbraň může mít odpovídající ráži, ale pokud bude náboj příliš dlouhý, krátký, nebo nebude mít správnou konstrukci, pak do zbraně v lepším případě nebude pasovat, v horším případě se může zaseknout nebo zbraň jinak poškodit. Této nevýhody využívá Impérium, kdy do oblastí a kolonií, kde hrozí vzpoura nebo jakákoliv forma organizovaného odporu dodává palné zbraně s atypickou a často i výrobně náročnou municí, která je pak dovážena a na místě se nevyrábí. Případní povstalci jsou pak odkázáni na zásoby střeliva, které už mají, nebo si poradit s náročnou výrobou nového střeliva, případně spoláhat na dodávky zbraní zvenčí.

Hlavní výhodou klasických palných zbraní je jejich jednoduchost. Nepotřebují ke svému žádný vnější zdroj energie ani elektroniku (pokud vynecháme senzory pro řízení střelby) a mohou být adaptovány na široké spektrum podmínek. Uzavřené nábojnice vydrží funkční i pod vodou nebo ve vzduchoprázdnu a snesou i hrubší zacházení. Je možná najít i stovky let staré střelivo, které bude stále funkční a použitelné. Zbraně i střelivo mohou být vyrobeny z materiálů co nevyvolají odezvu u detektorů kovu.

Zásadním omezením palných zbraní je rychlost střely. Ta je dána rychlostí expanze plynu a délkou hlavně (čím delší hlaveň, tím déle může expandující plyn střelu urychlovat). Úsťová rychlost se běžně pohybuje v řádek stovek až tisíc metrů za sekundu.

Brokovnice

Brokovnice jsou zvláštním druhem palných zbraní. Stejně jako ostatní klasické palné zbraně mají kompaktní náboj, který ale obsahuje více střel a je zpravidla větší než běžné střelivo. Jsou tak vhodné zejména k lovu, nebo když je potřeba způsobit velké škody na krátkou vzdálenost (například ustřelit zámek nebo panty dveří). Jejich hlavní nevýhodou je velký zpětný ráz. Druhou nevýhodou je nižší přesnost, protože brokovnice mají hladkou hlaveň a střely nejsou vždy v kontaktu s hlavní.

Ve srovnání s ostatními klasickými palnými zbraněmi existuje jen několik typů nábojů do brokovnic, rozhodující je především průměr hlavně a délka náboje a když na to přijde, není příliš těžké upravit zbraň na trochu jiný druh střeliva. Škála druhů střeliva, kterým je možné brokovnici nabít, je ovšem velká a daleko překonává ostatní zbraně a je to především použité střelivo, co rozhoduje o účinku brokovnice. Více malých projektilů zvyšuje šanci na zásah, ale zas snižuje účinnost jednotlivých projektilů (a nachází tak uplatnění hlavně v lovu ptáků nebo jiných malých a rychlých tvorů), méně větších projektilů zas může, zejména na kratší vzdálenosti, napáchat velké škody a jedna podkaliberní střela může prostřelit i odolný pancíř. Brokovnici je možné naládovat i výbušným střelivem, střelami vysílajícími trasovací signál, miniraketami, plynovými granáty, sítěmi a mnoha dalšími druhy exotické munice, která často nemusí být zdaleka tak užitečná, jako exotická.

Beznábojnicové zbraně

Jak už název napovídá, beznábojnicové náboje nemají nábojnice. Náboj je vyrobený z pevné výbušné hmoty a samotná střela je zalisovaná uvnitř, nebo se nabíjí zvlášť. Ve zbrani nezůstává prázdná nábojnice, co neopustí hlaveň jako střela, to bezezbytku shoří. Nabíjení je tak jednodušší a může být rychlejší než u klasických palných zbraní. Výhodou je i o něco menší velikost a hmotnost střeliva. Pokud se střela a výbušná náplň nabíjí zvlášť, může zbraň snadno střídat různé typy střel se stejnou výbušnou náplní.

Nevýhodou beznábojnicového střeliva je malá odolnost vůči prostředí. Jelikož je výbušná směs přímo vystavena vnějším vlivům, tak tyto zbraně zpravidla nelze použít v prostředí, které je příliš horké, ve vysokém tlaku, nebo pokud atmosféra obsahuje látky, které by s výbušnou směsí mohly reagovat. Beznábojnicové zbraně se tak používají zejména v koloniích s příznivým podnebím.

Historie

První palné zbraně se datují k 10. století, jmenovitě ohnivá kopí. Šlo o tubusy naplněné střelným prachem a šrapnely upevněné na koncích kopí. Když dohořela zápalná šňůra, z tubusu vyšlehl oheň a vylétly šrapnely směrem k nepříteli. Smyslem bylo poranit a zastrašit nepřátele bezprostředně před útokem zblízka. O tři století později byl hrot kopí zcela odstraněn a vznikla tak první ruční děla.

Ve 14. století se objevily arkebuzy a během 15. století se značně rozšířily. Šlo vlastně o menší a lehčí variantu děla. Arkebuzy měly dřevěnou rukojeť a odpalovaly se doutnákem. Střelec tedy musel u nabité zbraně zapálit zápalnou šňůru, namířit na nepřítele a počkat, až doutnák dohoří a dojde k výstřelu. Po výstřelu musel střelec zbraň vyčistit, zepředu do hlavně nasypat střelný prach, naládovat střelu a ucpávku a pak teprve mohl znovu vystřelit. Hlaveň se navíc zahřívala a proto při opakované střelbě hrozilo, že se střelný prach předčasně vznítí už při nabíjení a hrozilo i roztržení hlavně.

Na přelomu 16. a 17. století se objevil křesadlový zámek a s ním i spoušť. Střelec tak již nemusel zapalovat doutnák a čekat na výstřel, stačilo zmáčknout spoušť a křesadlo během zlomku vteřiny zapálilo prach a vyvolalo výstřel. V té době se objevily i první zbraně umožňující nabíjení zezadu, zpravidla předem připravenými náboji. Šlo nejčastěji o dávku střelného prachu a střelu zabalenou do papírového válečku. Ty měly výhodu v rychlejším a bezpečnějším nabíjení, ovšem za cenu větší složitosti a náročnosti na výrobu, které bránily jejich výraznějšímu rozšíření až do 19. století.

Na přelomu 18. a 19. století se objevil perkusní zámek. Ten křesadlo nahradil úderníkem, který dopadem na kapsli vyvolal výstřel. Nezbytnou podmínkou pro vznik perkusního zámku byly třeskaviny, tedy látky, u kterých je možné vyvolat výbuch úderem. Ty otevřely cestu ke kompaktním kovovým nábojům a rychlému rozvoji palných zbraní.

V průběhu 19. století se s rozvojem průmyslové mechanizace rozšířily náboje s kovovou nábojnicí, obsahující střelu, výbušnou náplň i roznětku. Přesně vyrobené náboje měly řadu výhod. V první řadě přesné rozměry snižovaly šanci na zaseknutí náboje ve zbrani, přesně tvarovaný projektil spolu s přesně odváženou náplní umožňoval předvídatelnější a tedy i přesnější střelbu a v neposlední řadě i rychlejší nabíjení.

Nízká rychlost střelby byl po staletí hlavní problém palných zbraní a dlouhou dobu bylo jediným řešením přidat další hlaveň. Nebo i více hlavní. Další hlaveň ovšem znamená výrazně vyšší hmotnost zbraně a jen jeden další výstřel. Díky kompaktním nábojům se však v 19. století objevila i celá řada řešení tohoto dávného problému. Revolvery dovolovaly nabít zbraň několika náboji. Stisknutím spoušti se bubínek pootočil a vystřelený náboj nahradil novým. To dovolovalo střílet nejen opakovaně, ale i poměrně rychle. Tak rychle, jak stihne střelec mačkat spoušť. Revolvery daly vzniknout i hře zvané „ruská ruleta“. Revolver se nabije jedním nábojem, bubínek se roztočí a účastníci si jej přikládají k hlavě a mačkají spoušť. Kdo se zastřelí, prohrál. Dalším řešením dovolující rychlou střelbu byly opakovací pušky. Opakovací puška má zásobník s několika náboji a střelec po každém výstřelu posunem páky závěru vyhodí prázdnou nábojnici a nabije novou ze zásobníku.

Koncem 19. století se objevil kulomet Maxim, který přinesl hned několik inovací. V první řadě byl Maxim nabíjen nábojovým pádem, což dovolovalo prakticky nepřetržitou střelbu. Nábojový pás je totiž možné libovolně nastavovat. Hlaveň byla chlazena vodou, aby se při tak intentivní střelbě neroztrhla. Především ale šlo o první plně automatickou střelnou zbraň. Maxim totiž k nabíjení využíval energii zpětného rázu předchozího výstřelu. Střelci tak stačilo jen zmáčknout spoušť a spustila se nepřetržitá střelba. Tento princip v následujících stoletích využívaly téměř všechny automatické i poloautomatické zbraně.

Zejména díky přesnější výrobě a dostupnosti lepších materiálů a značné poptávce díky dvoum světovým válkám došlo v průběhu 20. století ke značnému pokroku v oblasti palných zbraní. Objevovala se stále větší a těžší děla a to jak na palubách lodí, tak i u pozemních vojsk, kde k jejich přesunům bylo možné využívat motorová vozidla a železnici. Během 2. světové války bylo postaveno největší dělo Schwerer Gustav, což byl 1 350 tun těžký kolos umístěný na kolejích, s hlavní dlouhou přes 32 metrů s ráží 800 mm a dostřelem kolem 40 kilometrů. Samotná střela vážila kolem 7 tun a byla schopná ničit cíle až 30 metrů pod zemí. S rozvojem raketové technologie takto velká děla přestala být užitečná. Rakety byly schopné zasáhnout cíle na větší vzdálenosti, přesněji i s větší ničivou silou.

Zbraně se na druhou stranu také zmenšovaly a automatická střelba se v průběhu 20. a 21. století stala standardem. Objevily se útočné pušky, které dovolovaly automatickou střelbu, ale byly dost lehké na to, aby z nich šlo střílet z ruky. Objevily se i samopaly a automatické pistole, během 21. století jejich význam pro vojenské operace ale opadl s rozvojem osobních zbrojí, které proti menším kalibrům poskytovaly poměrně spolehlivou ochranu.

V průběhu 20. století se objevily beznábojnicové zbraně, které slibovaly snížit hmotnost (protože neobsahují nábojnici) střeliva a zvýšit rychlost střelby (protože po výstřelu není nutné vyhodit prázdnou nábojnici a je možné rovnou nabít nový náboj) a odlehčení a zjednodušení samotné zbraně. To s sebou neslo ale řadu komplikací, jako malá mechanická odolnost nábojů nebo velké zahřívání hlavně, která se tepla nemůže zbavit odhozením prázdné nábojnice.